Housewife Pauline: NÁŠ DEN (část pátá

Když jsem dojeli před obecní úřad, viděli jsme hromadu lidí, jak se mačká v předsálí. Strejda pohotově vyskočil z auta a jako pravý bodyguard, šel obhlídnout situaci. Markétka, šla doplnit čtveřici nádherných družiček. Pomalu se vše začalo kompletovat. Dívala jsem se z auta, jak se prostor pomalu vylidňuje a strejda pokynul, že je čas se pomalu zvedat z auta.
Hezky jsem si posbírala šaty, upravila si vlasy a odhodlaně jsem stoupla na zem. Ach. Nervozita byla ta tam a šíleně jsem se těšila až se s Jindrou potkáme!! Tatínek mi nabídl rámě, ale ještě jsem si potřebovala upravit šaty, takže jsem zdvořile odmítla. To byla asi chyba. Když strejda ukázal, že Jindra už vychází po schodech nahoru. Afektovaně jsem udělala dva kroky... a zamotala se do keříčku růží, vysázených před úřadem. Naštěstí nenastala tragédie, okamžitě jsem zkontrolovala šaty, které vše přežili, kdo byl s námi se aspoň zasmál na odlehčení a já jsem se s posledním trapasem jako Kopecká, vydala po schodech nahoru.

Pro autentickou atmosféru, doporučuji zapnout si následující hudbu.

Očkem jsem zahlédla Jindru jak prochází uličkou. A zaposlouchala jsem se do houslové verze - Moon River, kterou jsme vybrali jako písničku na příchod. A je to tady. Před samým vchodem do obřadní síně jsem si hrdinsky řekla, že se zastavím, ať si mne všech 90 svatebčanů může prohlédnout a pomalounku se vydám vstříc novému JÁ. Ještě jsem zavtipkovala na taťku, že se zdržíme, ať ho necháme čekat. HAHA. V momentě, kdy jsem nohou stoupla na červený kobereček a uviděla svého budoucího manžela, podotýkám, byl to ten moment, kdy jsem měla být nejkrásnější! :D Rozbrečela jsem se, strčila jsem si kytku před obličej a uličkou proběhla jak na atletických závodech. Ještě, že tam byl taťka, který mě brzdil, abych náhodou neudělala sprintérský rekord.
Pak jsem se uviděli. Jindrovi se v koutku oka leskla malá slza. Já teda nemůžu mluvit o žádném suchém místě ve svých očích. Byl nádherný. Oblek, regata, košile...on... všechno bylo perfektní. Rodiče nás předali a my jsme si dali pusu. Radši víc, než míň. Pak jsem se na dobré doporučení mamky otočila na svatebčany a pozdravili jsme se. A pak přišel pan starosta.
Stáli jsem, culili jsme se a očkem po sobě pomrkávali. Byl moc pěkný pocit stát po boku lásky svého života a za zády mít dva úžasné kamarády, jako svědky. Bylo prostě nádherné, že jsme s sebou měli rodinu a kamarády, kteří nás podpořili při tomto kroku.
Proslov byl nádherný, nebyl neutrální, ale procítěný a mířený k nám dvěma. Nakonec to přišlo. Pan starosta domluvil. A požádal hosty, aby povstali. Nastala snad nekonečně dlouhá odmlka.
"Táži se Vás..." vždyť to znáte... :) a oba jsme řekli "ANO". Bála jsem se, že budu mít tak vyschlo v puse, že nebudu schopná mluvit (jako při zásnubách :D), ale zvládla jsem to!
Vyměňte si prstýnky. Jindra se toho ujal, já nastavila levou ruku, aby mě náhodou nechtěl zdobit na pravé, takže nebylo co splést. Že nebylo? Vlastně... sáhl po svém prstenu a snažil se mi jej navléci. :D :D :D Aspoň jsme se všichni pobavili. Pak už jsme se dlouze políbili a byli jsme svoji. Jindřich a Pavlína Švihlovi...