Je takhle konec února a já slavím již své třetí dvacáté narozeniny. Hahaha. S přítelem jsme se rozhodli přestat si dávat hmotné dárky jako takové. Protože pokud už nemám co na sebe, jelikož se to na mě rozpadlo - tričko si stejně koupím. Nejsem příznivec nakupování hromady věcí, stejně je to na pár použití a nechci mít ve skříni věci, které byly
vyrobeny v takových podmínkách, v jakých se vyrábí a přitom je ani nevyužiju. Teď nechci vypadat jako nějaké sluníčko, ale nemám to prostě ráda :D! Kdybych si něco přála, tak si o to řeknu, ale jelikož nic takového nebylo, přišel ten skvělý nápad - budeme si darovat zážitky! Oooo! Zážitky na nás působí tak nějak jinak, zapamatujeme si je, kdežto darovanou
vůni po čase zapomeneme. Jelikož oba
máme rádi milujeme jídlo, rozhodli jsme se pro to nejlepší, co nám Olomouc naskytla! Jdeme do Entrée!
Byla jsem maximálně natěšená! Maximálně.
Při vstupu do resortu nám paní na recepci ukázala směr, kterým se do oné vyhlášené restaurace dostaneme. Následovalo schodiště a chodba. Nejsem kompetentní k posouzení krásy z hlediska pravého a hodnotného umění, ale vše bylo tak nádherné! U vstupu do restaurace nás přivítal moc příjemný pán, který nám vzal kabáty a šel je pověsit neznámo kam - jen ať nám nepřekáží. Víte, nejsem zvyklá na takový komfort, a proto jsem ze samého šoku NECHALA TELEFON V KAPSE - myslela jsem, že mi přirostl k ruce, ale hoho jedna návštěva Entrée a jsem vyvedena z omylu. Byli jsme usazení ke stolečku (a stoleček neberte jako nějaký malinkatý stůl. Byl to parádní a těžký stůl, pro dva akorát.)
Jakožto žena, jsem si vysloužila lepší místo - krásný výhled na otevřenou kuchyň s šéfkuchařem - přesně ten, který se na nás před chvílí usmíval z Forbesu. Prostředí bylo dech beroucí, nevěděla jsem, kam se dřív dívat. Vyhrál to přítel, potutelně jsme se na sebe usmívali a čekali, co se bude dít. Byl nám nabídnut aperitiv a jídelní a nápojové lístky. Z neskutečného menu, které je tématicky zaměřeno na 4 okruhy (voda, země, zahrada, dělit se - francouzsky to znělo, přeci jen o trochu líp), bylo těžké vybírat. Oba jsme nakonec zvolili zemi. To, že ještě nejsem schopna ohodnotit umění je jedna věc, ale nebyla jsem si jistá, ani vínem. Zato pivu, ano pivu rozumím. :D :D A tak jsme si přiťukli na tento krásný večer Plzní a Kosířem. Při neustálém přelétání očima jsme zjistili, že je tu dost plno, ale všechno běželo, jak mělo, v jednu dobu se zdálo, že má snad každý stůl jednoho číšníka, ale to jsem se spletla, jen byli skvěle synchronizovaní a prostě to zvládali na jedničku!
Jelikož jsem v zimním semestru absolvovala předmět etiketu, ukázněně jsme si dali látkový ubrousek na klín - a já tak trochu věděla, že mě nemá co překvapit. Číšník nám s bílou rukavicí odebral příbory, které nebudeme potřebovat. Mně zbyl jeden klasický (opět, parádně těžký) jídelní příbor a malá lžička (ta je pro vývoj příběhu důležitá); přítel asi zlobil a raději mu vzali všechno - až na malou lžičku. Skvělé! Nezlobil - byl obdarován dvouzubou vidličkou a řekněme, tak trochu loveckým nožem. Přinesli nám předkrm, neskutečně božsky vonící domácí pečivo a pomazánku! MŇAM. A ještě jednou MŇAM. Chvilku poté, nám přinesli v kalíšku (jelikož v čajovnách téměř bydlíme, kalíšky na podávání čaje jsou nám více, než důvěrně známé - ha!) teplé našlehané kokosové mléko s kari, ozdobené koriandrem a krevetovým chipsem. Nevím, jestli jsem se už někde zmiňovala, ale jestli je v něčem kari, KARI!, tak to miluju! Drahý si automaticky přiložil kalíšek k ústům a já šokovaně a decentně (jak se to v tak krásném podniku hodí) křikla: "Co děláš!?!" !? "Vždyť nám tu zbyla ta malá lžička (A! lžička, říkala jsem, že o ni ještě uslyšíme)" Následovalo pár pohledů na sebe, na lžičku, na kalíšek... smích. "Tak se zeptej, ten pán vypadá, že je hodný." Smích (samozřejmě tlumený - nikoho jsme tam nechtěli rušit od dobrého jídla!). Krásně našlehaná mléčná pěna pomalu padala. Mé chuťové buňky chtěly vyskočit z pusy rovnou do problémového kalíšku, jak jsem byla celá omámená z vůně kari. Počkali jsme tedy na vhodnou příležitost, kdy kolem nás projde a přítel prohlásil: "Prosím vás, chápeme dobře, že se to jí touto lžicí, že?" Málem jsem vyprskla smíchy nad tou rafinovanou otázkou :D. A pěkně ustrojený pán nám hezky odpověděl - buď lžící, nebo normálně vypijte :). EH. Tak to bylo mnoho povyku pro nic. Dali jsme si tedy výborné předkrmy. A pobaveni jsme si povídali a chválili prostředí. Přišel čas hlavního pokrmu - jelen a králík. Nebyl to prostě jelen a prostě králík, ale nechci tady komolit, co za dobroty na talíři byly, ale jelen byl s řepou a králíka jsem měla z 5 druhů mas, s čočkou, mrkví (což mě neskutečně pobavilo) a petrželkou. Upřímně jsem se děsila, že budu jíst tolik masa s né moc velkou porcí čočky - ale, bylo to perfektně vyvážené, prostě akorát! Večer hezky utíkal a já jsem byla najedena k prasknutí. Číšník se zeptal, zdali si dáme nějaký dezert - do teď toho lituji, že jsem odmítla!!! Určitě by se tam nějak vešel. Zaplatili jsme a spokojeni jsme
odcházeli...
Musím říct, že jsem byla moc nadšená a hezky překvapená, ač šlo o typ podniku, který jsem navštívila poprvé, čekala jsem upjatý servis, který po nás šlehne očima, pokud uchopíme špatný příbor nebo se budeme chovat, nějak nevhodně. Ale tohle neplatí, obsluha byla skvělá, nápomocna (ještě jednou děkujeme), chovali se přirozeně, vlídně a hlavně tady byli proto, ať si TEN večer maximálně užijeme. Co se týče kuchyně, chuťové pohárky byly ještě dlouho poté šťastné, vlastně ještě pořád jsou. Jak jsem se již několikrát zmínila, miluju detail, věci co nejsou udělané prostě jen tak, ale jsou tam z nějakého důvodu, přesně tak na mě celá restaurace působila.
Mám za sebou krásný narozeninový den a v myšlenkách velkou vzpomínku a spoustu pocitů.
Děkujeme Entrée! :)
 |
| Předkrm. |
 |
| Pan králík. |
 |
| Pan jelen. |
 |
| Ty nejúžasnější toalety, na kterých jsem kdy byla. |
 |
| Epický strop, na který se můžete dívat, když si potřebujete odskočit. |
