Jindra jel do práce a já měla čas, takže jsem šla do květinářství koupit kytičku pro mou nejdražší Zuzanku. Přepadla jsem ji před domem a ještě plna emocí, téměř bez hlasu jsem ji poprosila, jestli mi půjde za svědkyni. JO ŠLA! :) Samozřejmě nastalo naprosté šílenství, nejprve jsem ji všechno vylíčila, pak jsme začaly řešit dekorace, harmonogram a pak jsme se prostě zvedly a šly do svatebního salonu, asi 15 hodin od vyřknutí otázky. Jenže to byl ten problém, když jsme se v salonu rozhlédly, nejen, že jsem tam zahlídla, divné šaty, které byly béžové nebo nějaké champagne, ale když se mě p. Kamila zeptala, jaký máme termín, tak jsem samozřejmě nevěděla. Takže mi řekla, ať se raději moc nerozhlížím, protože kdybych se zamilovala do nějakých konkrétních a ony by v mém termínu volné nebyly, tak by to mohl být trošku problém - pro mě.
Po práci jsme jeli k našim. Taťka před domem čistil okurky, doma "smrděl" vařící se lák na zavařování. Mamka zrovna vystupovala z auta. A safra. Jindra značně znérvózněl. Ačkoli jsme se o svatbě i doma bavili Xkrát, přeci jen to teď bylo opravdové. Já měla za zády sekt, Jindra květinu. "Co to tam máte? Co blbnete?" se s velkým smíchem podivila mamka. :D :D :D Já jsem začla brečet a Jindra se hrdinsky vyslovil: "Já jsem vás přišel požádat o ruku vaší dcery!" nastalo ticho, potom smích. Uff, tak asi dobrý. Pak se ještě dozvěděli, že to plánujeme tak na říjen a bylo nám řečeno, že svatba tak rychle naplánovat nejde. ALE JDE a JAKÁ!
No a pak už to šlo ráz na ráz, termín, místo, jídlo, pití, harmonogram... Ale samozřejmě, že to nejdůležitější byly šaty. Bohužel, ta návštěva předtím nebyla úplně ideální, protože ty zvláštní šaty, neurčité barvy se mi uhnízdily v hlavě. Původně mé ideální byly jednoduché s dlouhými krajkovými rukávy a taky jsem vždycky věděla, že nebudu mít podivně studeně bílé šaty. Takže jsem téměř 100%, že šaty z figuríny budou moje. A tak jsem ozbrojena svědkyní a ségrou šla s mamkou a mamkou do Svatebního salónu Kamila v NJ. Následovala rychlá prohlídka šatů, ale mě zajímalo, jestli jsou volné ty MOJE. A byly! Líbily se mi téměř všechny, ale nejvíc ty MOJE! Vybraly jsme jich několik a já šla do kabinky! Holky se zatím usadily a módní přehlídka mohl začít.
Jako první přišla na řadu bílá varianta těch MÝCH. Nádherné, příjemné...
Pak přišly přenádherné princeznovské, naštěstí mi úplně neseděly, tak jsem měla ušetřené rozhodování.
Pak přišly růžovky, úžasný srdíčkový výstřih, ale byly RŮŽOVÉ.
Pak přišly nádherné jednoduché s malým zdobeným páskem..
Takže šaty bychom měli! Nakonec jsem z lemovaného závoje upustila a vybrala si čistý kaskádovitý.
A co bylo s prstýnky? Jednoznačně jsem se rozhodli neinvestovat do drahých šperků. Až se nám opotřebují nebo se nám změní vkus, či velikost prstu... koupíme si na výročí nové. A tak jsme začali pátrat po krásných chirurgických prstýncích. A tak jsme šli do ONYXu v Olomouci, kde byla naprsto hustá paní! Povídala si s námi a my si vybrali. Jednoduchý, hladký pro Jindru, s malým kamínkem pro mě.
JENŽE.
To bych to nemohla být já. Jak jsme měli ty prstýnky doma, furt jsem si ho zkoušela a přišla jsem na to, že to není ono. Celý život jsem se vyhýbala šperkům, aby mi hezky zásnubák a snubák vynikl. A jak jsem na ně nebyla zvyklá... tak ten, co jsme koupili byl prostě příliš hrubý a drsný... a já jsem jemná a drsná! :D :D A tak jsem šla za paní z ONYXu a poprosila ji, jestli bych si nemohla vyměnit svůj snubák. Řekla, že se s tím teda ještě nesetkala, ale že jak neměním chlapa, je to v pohodě! A tak jsem nakonec z Olomouce došla až do Nového Jičína, kde na mě čekal můj úžasně romantický prsten. A je to ten pravý ;)
